Děkuji Ctiradu Hemelíkovi , že sdílel článek Tomáše Sedláčka O tržním populismu , který mě inspiroval k tomuto zamyšlení nad dalšími paralelami a úvahou o možné zcestnosti stávajících i nových rozumem vytvořených organizací.
Tomáš Sedláček upozorňuje, že populismus není jen věcí politiky, ale popolustická je i ekonomie. Vyjadřuje tezi, že přílišný důraz na suverenitu trhu trh ničí, a spěje k monopolům. Přirovnává přehnanou “lásku k trhům” k přehnané mateřské lásce, kde obojí ničí předmět lásky.
“I mateřská láska se v přehnané podobě obrátí v posedlost, která ničí právě a přesně objekt své lásky. Ježíš farizejům vyčítal přílišnou fetišizaci etiky. Evropa se skoro utopila v krvi, protože jsme přecenili ideologický konstrukt národního státu a národní hrdost jsme přehnali do nenávisti vůči jiným. Zygmunt Bauman hovoří o tom, že holokaust nebyl přehmatem modernity, ale jejím přímým důsledkem – hříchem chladného vědeckého rozumu, který neznal soucit. Neplatí u trhů to samé? Že totiž příliš trhu trhům škodí? Že trhy, následující nejlibidálnější touhy – vlastní zisk a užitek, i na úkor jiných – trhy ničí? Že tržní konkurence bez regulace spěje k monopolům, a tedy ke smrti konkurence? A nemáme se i zde mít stejně na pozoru před ekonomickým populismem, který hledá nejnižší společné jmenovatele, třeba zisk, a vše ostatní nevidí, anebo mu je slepě podřizuje?”
Tomáš Sedláček také napsal: “Blaire Pascal kdysi řekl, že nejdůležitější úkol rozumu je znát své hranice a nepřekračovat je. David Hume zase uvádí, že čistá racionalita, ponechána sama sobě, by jistě upřednostnila zničení celého sousedního kontinentu plného lidí, před škrábnutím vlastního prstu.”
Nedostatečnost rozumu je podle mě potřeba mít na vědomí, protože jinak můžeme sklouznout k hledání “rozumného řešení” pro situaci :
“všeho moc škodí” + “moc korporací přerostla moc států” => jak to vyřešit?
Věříme-li rozumu a státu, může se zdát být řešení aplikovat na trhy nějaký další lepší a modernější regulační mechanismus. Pořešil by se předmět a míra regulace, použila stávající nebo vytvořila nová hierarchie regulačních orgánů, napsala legislativa a …. to už jsme udělali mockrát a vždycky jsme vytvořili další oblast omezené svobody (či přesněji oblast nesvobody). Ale příliš často se tyto “rozumné instituce” zvrtly do rozporu s deklarovaným účelem . Proč?
Rozum je geniální na vytváření pravidel a struktur, které kvůli něčí prožité minulosti omezují přítomnost všech. Přidá-li se strach, nejsme omezování jen prožitým, ale i tím, co si někdo dokázal představit.
Není to jen o formální nesprávnosti nepřecházení na červenou, když nic nejede a vidíme 200 metrů daleko.
Ve jménu neopakování škod, chyb a prevence rizik rozum již vytvořil tyto formalizované instituce:
Mimochodem, ta čeština je silná databáze lidského poznání, že?
A bohu-žel někdy potřebujeme, pár pomlček, abychom si všimli významu slov...
Jazyk i instituce mají nezpochybnitelný přínos v tom, že jsou v nich uloženy znalosti mnoha lidí. Instituce a procesy umožňují řešit typově stejnou situaci efektivně, ač podle “včerejšího” scénáře.
Všechny tyto instituce znamenají (více-méně povinné) vzdání se části svobody jednotlivého člověka :
Instituce působí i na ty, kteří nejsou členem . Všechny tyto instituce mají tendenci posilovat své pravo-moci , aby mohli lépe hájit zájmy svých členů (či v horším případě momentálních vrcholných představitelů) .
Děti, ženy i muži mohou dělat věci (částečně) proto, že na ně mají chuť, cítí to tak. Řídíme se alespoň z části citem či srdcem.
Pokud však jde o instituce, tak jsme srdce a cit akceptovali jako nepřijatelné (či alespoň nedostatečné). Pro instituce jsme se rozhodli dát jako samozřejmou podmínku, že se řídí podle logických rozumových pravidel. Můžeme mít nějaké pocity, ale pokud je nedokážeme převést do rozumu srozumitelných, tj. logických argumentů, tak bývají považovány za irelevantní.
Legislativa a instituce jsou tedy produktem rozumu. Toto bývá ve zvyku prezentovat kladně.
Velmi silným negativem však je, že se na vzniku takových institucí nepodílejí lidé, kteří jsou sebešlechetnější, sebeupřímnější, srdcaři, kteří by mohli být třeba i osvícení a mohli udělat tisíce dobrých skutků, pokud ale nechtějí nebo neumí komunikovat na úrovni racionálních argumentů.
Jako bývalý silný ateista si troufnu i napsat, že považuji za problematické, že se na těchto institucích podílejí lidé, kteří zatím nedozráli k všimnutí si Boha. Mohou to být lidé geniální, ale v určitých situacích se projevují síly o kterých nevědí. Pak to může být jako navrhovat letadlo a ignorovat gravitaci.
Instituce jsou tedy magnetem pro lidi s dominujícím respektem k rozumu a rozumově tvořenému řádu, bez ohledu na jejich míru laskavosti, empatie, soucitu, altruismu a napojení na duchovní síly.
Známe to ze školy, že spoustě učitelů přišel “ten jejich” předmět nejdůležitější. Ve firmách oceňujeme především sebe a své oddělení. Instituce mají také tendenci vnímat se jako důležitější, než jsou vnímány zvenčí.
Je super, když lidi dělají věci se zápalem, ale je nebezpečné pokud bez pokory ovlivňují životy druhých.
Prý když ještě lidé milovali, stačil jim jediný zákon “miluj”. Řešilo to všechno od vztahů k sobě, druhým, přírodě, vesmíru i Bohu.
Pak jsme prý trochu zblbli, tak vzniklo desatero, pak bible, .. no a teď je každý povinen se řídit tolika pravidly, že je nemá šanci za život přečíst.
Instituce mají tendenci ukazovat svojí užitečnost činností. Plodí a plodí. Vymáhají dodržování vyplozeného, ale méně se již ptají zda to co požadují je skutečně užitečné pro společnost jako celek i dnes.
Ty nejchytřejší mozky v instituci vymyslí pravidla, ale i ti méně schopní mají možnost pravidla vymáhat nebo nahlásit jejich nedodržování.
Ukáže-li se nedostatečnost či zastaralost systému pravidel, může docházet k jejich úpravě. Ale dochází k ní? A správným směrem a rychle? Počítá se s tím, že většina z lidí se neozve, takže počet podnětů je třeba násobit desítkami a podněty zvenčí stovkami či tisíci mlčícími se stejným pohledem?
Instituce nezanikají z vlastní vůle. Uvnitř instituce jsou lidé na instituci závislí, proto většinou instituci hájí více než zájmy lidí mimo instituci.
Přírodní a vesmírné zákonitosti fungují od nepaměti. Povšimněme si, že trvalost a stabilita rozumem vytvářených institucí se v čase snižuje:
Můžeme používat pro rozumem vytvořená pravidla pojem “zákon”, ale tento pojem je z hlediska trvanlivosti směšný ve vztahu k přírodním a vesmírným zákonitostem, které fungují nezávisle na člověčím rozumu.
Jen jsme v duchu Babylonského zmatení jazyků degradovali slovo “zákon”, podobně jako degradujeme “určitě”, “pravda”, “láska” a “navždy”.
Ztotožňuji se většinově s článkem Tomáše Sedláčka. Vypíchl bych potřebu poznat a nepřekračovat hranice rozumu a potřebu kultivovat trh.
Myslím, že trhy je vhodné kultivovat tak, aby neměly firmy již ze zákona dáno, že jsou tu primárně za účelem vytváření zisku. Primárně by měly být vytvářeny proto, aby uspokojovaly potřeby svých zákazníků ohleduplně k druhým a k Zemi - zdroje pro své fungování si samozřejmě zajistit musí a je na nich, do jaké míry chtějí tvořit zisk.
A nemám víru, že bude dobře fungovat kultivace nařizovaná zvenčí:
Je možno se pokoušet o kultivaci trhů zvenčí a možná to bude částečně a dočasně fungovat ač tlak zvenčí vede k protitlaku - stimuluje ke vzniku / posílení odhodlání překonávat / obcházet tu kultivaci. "Kultivovaný" ji často vnímá spíš jako neoprávněnou překážku ke svobodě.
Určitě existuje řada cest ke kultivaci, ale mám pocit, že nutnou podmínkou je vnitřní rozhodnutí lidí, že opustí strach. Strach má mnoho podob od strachu o přežití přes strach po strach být horší než nejsilnější, nejkrásnější nejlepší a časem jediný na trhu.
Hladový, zadlužený či zaneprázdněný ke kultivaci nemá příliš vhodné startovní podmínky. Kultivace trhů by mohla oslovit ty, kteří již svoje ego uspokojili a dozráli do fáze "za čím se vlastně ženu?" a současně zůstali v podnikání. Kultivace trhů je podle mě primárně výzvou pro lídry jednotlivých trhů , kde je buď pár zralých vlastníků nebo zralých a pozičně velmi silných CEO. Tito svým konáním mohou nastavovat vzory dalším.
Samozřejmě ke kultivaci trhů i společnosti může přispět každý člověk, jak z pozice zaměstnance, zákazníka, či sdílením svého přesvědčení s dalšími. Jak napsal Tomáš Sedláček: “Náš západní systém se označuje tržní demokracie. „Větší polovinu“ rozhodnutí rozhoduje Západ penězi a „menší polovinu“ demokraticky, viz můj minulý článek. Hlasovací lístek má každý stejně, nelze jej koupit ani za něj platit, je zadarmo, bez zásluh a nehledě na tom, jak (blbě) kdo volil minule, každé volby má každý člověk znova jeden znovuzrozený. Oproti tomu, penězi hlasujeme mnohokrát denně..”
Ve volbách hlasujeme velmi zřídka a ovlivníme většinou málo. Peněženkou hlasujeme při každém nákupu. Ale ještě častěji hlasujeme o tom, co děláme právě teď. Zda pracujeme pro firmu na kterou jsme hrdí, zda věnujeme čas tomu co nás opravdu baví a naplňuje. Čím častěji budeme vědomě hlasovat, tím méně budeme potřebovat regulaci zvenčí.
Jan Mazánek je snílek, táta 3 dětí, malý podnikatel, a velmi sporadický občanský aktivista. Baví ho poznávat svět z různých pohledů.
Díky za případné sdílení či podporu.
Jan Mazánek
jan.mazanek(zavináč)abeo.cz
https://www.facebook.com/mazanek.jan
